Proč dnes nosíme vlčí mák
Každý rok 11. listopadu se na klopách objevuje drobný rudý květ. Co přesně znamená, proč právě tento den a co nám o něm může říct víra?
Text: Sabina Pucherová, FNC Aviation · Foto: Adobe Stock
Ticho v jedenáct hodin
Dne 11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne utichly na západní frontě zbraně. Několik hodin předtím podepsali zástupci Dohody a Německa v železničním voze v lese u Compiègne příměří. Válka, o které se říkalo, že bude do Vánoc, trvala čtyři roky a stála život přibližně deset milionů vojáků a miliony civilistů.
Rok poté vyhlásily Británie a další země tento den za Den příměří. Původně patřil jen padlým z první světové války. Po roce 1945 se jeho význam rozšířil na oběti všech válek a na všechny, kdo v nich sloužili. Proto si dnes v Česku 11. listopadu připomínáme Den válečných veteránů, ale datum i jeho symbol stále odkazují k roku 1918.
Květ, který roste ze zraněné země
Vlčí mák má zvláštní vlastnost. Jeho semena mohou v půdě ležet mnoho let a vyklíčí teprve tehdy, když se země rozruší a dostanou světlo. Dělostřelectvo a zákopy rozryly belgické Flandry a sever Francie tak hluboko, že na místech největšího zabíjení vykvetla celá rudá pole.
Kanadský vojenský lékař John McCrae je viděl v květnu 1915 po druhé bitvě u Ypru, kde pohřbil svého přítele. Napsal tehdy báseň In Flanders Fields (Na flanderských polích), v níž promlouvají sami padlí. Máky kvetou mezi kříži, řadou za řadou, a mrtví prosí živé, aby jejich oběť nebyla zapomenuta. McCrae konce války nedožil, zemřel v lednu 1918.
Z básně se stal symbol. Američanka Moina Michaelová si mák začala nosit na znamení věrnosti padlým, Francouzka Anna Guérinová rozšířila prodej látkových máků na pomoc zasaženým rodinám a britská legie uspořádala první makovou sbírku v roce 1921. Rudá barva připomíná prolitou krev, černý střed smutek. A samotný květ, křehký a vyrostlý z poničené země, mluví o tom, že zkáza nemá poslední slovo.
Kdo jsou naši veteráni
Český zákon o válečných veteránech zahrnuje několik generací. Patří sem legionáři, kterých za první světové války bojovalo v Rusku, Francii a Itálii přes sto tisíc. Dále vojáci a odbojáři druhé světové války, včetně letců RAF a parašutistů. A konečně novodobí veteráni ze zahraničních misí na Balkáně, v Iráku, Afghánistánu nebo v Mali.
Na tuto poslední skupinu se snadno zapomíná, přestože žije mezi námi. Někteří si z misí nesou zranění těla, jiní zranění, která nejsou vidět. Výtěžek ze sbírky Vlčí mák České republiky, kterou pořádá Vojenský fond solidarity jako společný projekt Ministerstva obrany a Charity ČR, jde právě na přímou pomoc vojákům a veteránům v tíživé situaci. Vlastní sbírku pořádá také Paměť národa, která podporuje veterány a zachovává jejich příběhy.
Husovo jméno na praporu
Příběh československých veteránů je s husitskou tradicí propojen víc, než se obvykle ví. První střelecký pluk ruských legií nesl jméno Mistra Jana Husa a legionáři se k husitskému odkazu hlásili jako ke zdroji odvahy i mravního směru. V lednu 1920, jen pár měsíců po válce, vznikla Církev československá, od roku 1971 husitská. Hlásila se k Husovi, ke svobodě svědomí a k novému státu, který legionáři pomohli vybojovat.
Za druhé světové války se podle výzkumu historika Martina Jindry zapojilo do odboje 130 duchovních této církve, tedy 39 % všech, kteří tehdy působili ve farnostech. Farář Jan Parkán byl za ilegální letáky popraven. Generál Bohuslav Závada požádal o členství v církvi těsně před svou popravou. Duchovní Karel Vítězslav Vít sloužil od roku 1941 jako vojenský duchovní u československého letectva v RAF a pečoval o všechny letce, věřící i nevěřící.
K církvi patřila i rodina Moravcových, klíčoví pomocníci parašutistů z operace Anthropoid. Rodiče i syn Vlastimil zahynuli, druhý syn Miroslav padl v roce 1944 jako pilot 310. československé stíhací perutě.
Co o tomto dni říká víra
Pro křesťana není 11. listopad jen státní ceremonií. Je to den, kdy se setkávají paměť, pravda, nářek, naděje a služba. Husitská tradice k nim přidává důraz na svědomí a na poctivost, která nic nepřikrášluje.
Paměť, která zavazuje
Biblická víra je vírou paměti. Izrael slyší znovu a znovu výzvu „pamatuj“ a církev se schází ke stolu Páně se slovy „To čiňte na mou památku“ (1 K 11,24). V biblickém smyslu pamatovat neznamená jen vzpomínat. Znamená to zpřítomnit, co se stalo, a nechat se tím proměnit.
Když si připneme mák, nevracíme se do minulosti kvůli nostalgii. Přiznáváme, že naše svoboda má cenu, kterou zaplatili jiní. A přijímáme odpovědnost, aby jejich oběť nebyla zbytečná.
Pravda a svědomí
Mistr Jan Hus nám zanechal výzvu, která dodnes zní jako program: „hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“ (Výklad víry, 1412). Hus nemluvil o pravdě jako o názoru, ale jako o Boží pravdě, které se člověk zavazuje celým životem.
Mnozí veteráni tuto výzvu žili doslova. Legionáři opustili rakouskou armádu, protože jim svědomí nedovolilo bojovat za cizí věc. Odbojáři riskovali životy svých rodin. Jejich příběhy nám připomínají, že svoboda svědomí, na které husitská tradice tolik staví, není samozřejmost, ale dar, který někdo musel vybojovat a ochránit.
Nářek má své místo
Bible nezakazuje plakat. Žalmy jsou plné nářku a prorok Jeremiáš slyší hlas, kde „Ráchel pláče synů svých, a nechce se dáti potěšiti“ (Jr 31,15). Den válečných veteránů je i dnem takového pláče: za mladé muže, kteří se nevrátili, za matky a ženy, které čekaly marně, za děti, které vyrostly bez otců.
Víra nás nevede k tomu, abychom bolest rychle zakryli. Učí nás ji nést před Boha. Minuta ticha v 11 hodin je vlastně modlitba beze slov.
Oběť ano, oslava války ne
Ježíš říká: „Většíť lásky nad tu žádný nemá, aby kdo duši svou položil za přátely své“ (J 15,13). Oběť veteránů proto ctíme jako projev lásky a věrnosti. Válku samotnou ale neoslavujeme.
Husitská tradice v sobě nese napětí, které stojí za to unést. Na jedné straně stojí chorál o Božích bojovnících a obrana pravdy se zbraní v ruce. Na druhé straně stojí Petr Chelčický, který varoval, že meč a Kristův zákon spolu nejdou dohromady. Současná Církev československá husitská se chápe jako společenství ospravedlněných hříšníků. To nás vede k poctivosti: každá válka je znamením lidského selhání a zanechává rány na všech stranách fronty.
Proto je mák rudý, ne zlatý. Nenese poselství vítězství, ale smutku, vděčnosti a závazku. Toužíme po světě, o kterém mluví prorok: „I zkují meče své v motyky, a kopí svá v srpy“ (Iz 2,4). A slyšíme Ježíšovo blahoslavenství: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mt 5,9).
Velikonoční květ
Pro křesťana je vlčí mák nečekaně velikonočním obrazem. Vyrůstá z rozryté a zakrvácené země, tam, kde by člověk čekal jen smrt. Kristův kříž ukazuje, že Bůh sestupuje až do míst největší bolesti, a jeho vzkříšení ohlašuje, že smrt nemá poslední slovo. Apoštol Pavel to říká slovy: „Pohlcena jest smrt u vítězství“ (1 K 15,54).
Když tedy hledíme na mák, nevzpomínáme jen na padlé. Svěřujeme je Bohu, který je Bohem živých, a s nadějí čekáme na den, kdy válka už nebude.
Paměť, která slouží živým
Víra bez skutků je mrtvá. Kristus se ztotožňuje s nemocnými a opuštěnými a říká: „nemocen, a navštívili jste mne“ (Mt 25,36). Dnešní veteráni nejsou jen jména na pomnících. Mnozí žijí s posttraumatickou stresovou poruchou nebo s tzv. morálním zraněním, tedy bolestí z chvil, kdy museli jednat proti vlastnímu svědomí nebo nemohli zachránit druhé.
Tady má církev co nabídnout. Ne hotové odpovědi, ale naslouchání, doprovázení, prostor pro vinu i odpuštění a společenství, ve kterém nikdo nemusí být hrdinou. Vojenští duchovní dnes slouží v armádě i mezi veterány a navazují tak na odkaz duchovních, kteří kdysi stáli vedle letců RAF.
Co můžeme udělat dnes
V 11 hodin se na minutu zastavte. Ticho uprostřed dne je malé gesto s velkou váhou.
Připněte si mák. Kupte ho od ověřené sbírky a noste ho na levé straně, blízko srdce.
Zajděte k pomníku padlých. Najdete ho skoro v každé obci. Přečtěte si jména, často jsou to příjmení, která znáte ze svého okolí.
Poslechněte si jeden příběh. Paměť národa zaznamenala tisíce vyprávění veteránů.
Nezapomeňte na živé. Znáte-li vojáka nebo veterána, napište mu. Někdy nejvíc pomůže obyčejné „děkuji, jak se máš?“.
Modlitba
Bože pokoje, děkujeme ti za ty, kdo nasadili své životy za svobodu druhých. Přijmi do svého milosrdenství padlé všech válek a všech stran. Uzdravuj rány těch, kdo se vrátili, viditelné i skryté. Utěš ty, kdo pláčou. Daruj nám pravdu, odvahu a lásku, abychom budovali pokoj a nezapomínali.
Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
Prameny:
Co provedli nacisti československým husitům, Echo24 (výzkum Martina Jindry, ÚSTR)
Etiketa vzpomínek na válečné veterány, Ministerstvo obrany ČR
Sbírka Vlčí mák ČR (leták), Ministerstvo obrany ČR
Církev a společnost: slovo k 100. výročí CČSH, Věroučná komise CČSH
Biblické citace: Bible kralická; Jan Hus, Výklad víry (1412)
Komentáře